mlčící muž a naštvaná žena aneb co bych pro ni neudělal

Mlčela. Já taky. Mlčící muž značí dvě varianty. Buď dumá, nebo sní. V mém případě teď zrovna platí obě možnosti naráz. Naproti tomu mlčící žena znamená jediné, je pěkně nasssštvaná. Ta moje takhle pěkně mlčí už déle jak hodinu...

Přitom dnešek začal tak hezky. Dostal jsem jen několik málo úkolů. Umýt okna, vysát, vycídit odpad, vymalovat chodbu, vyměnit záclony, naložit maso, nakoupit, vyprat, vyžehlit, zaplatit složenky. A snad jsem na nic nezapomněl. Jsou teprve čtyři odpoledne koukám, takže stihnu upéct její oblíbený borůvkový koláč jako bonus. Jsem do své paní blázen a není nic co bych pro ni neudělal.

Čekám na ni na smluveném místě už čtyřicet minut. Moje chyba, mám jezdit přesně a né pět minut předem. Opírám se o kapotu auta, kouřím a zavírám oči. Zbláznil jsem se do ní na první pohled. Plula tehdy ulicí s věnečkem kopretin ve vlasech a na předlouhých nohách deseticentimetrové jehly. „A to jsou ty nejmenší. Věříte?“ Nevěřil jsem a nevěřím dosud. Nechávám se přesvědčovat už půl roku. Vyměnili jsme si klíče od bytů a dresy. Tedy dresy, ona nosí moje košile a já její kalhotky. Přála si to, co bych pro ni neudělal.

A netykáme si. Nikdy. Ani předtím, ani potom. Pouze zcela výjimečně přitom, a že si to teda zatraceně užiju.

„Vypadáte náramně, má milá," beru jí tašku z ruky, otevírám dveře u spolujezdce, pomáhám jí nastoupit a okamžitě startuji směr chalupa. Nálada skvělá, paní spokojená. Bohužel, jen chvíli.

„Kde máte Karla?"

Ježiš Karel! Ten rozklepaný malý vořech s rodokmenem delším než má moje rodina, který se nenažere pokud mu nestojím u misky a neusne dokud mu nezazpívám. Byl s tchyní u doktora a měl jsem ho vyzvednout. Zapomněl jsem na něj. Možná záměrně, abych měl paničku v posteli jen pro sebe.

„Nějak mi to vypadlo, omlouvám se," snažím se znít provinile, a přidávám plyn nad povolenou rychlost.

„Mám chuť na křupavou Francouzkou bagetu. Zastavte mi, ano?,“ ukazuje prstíkem na svou oblíbenou benzínku, kterou právě mijíme a nestihnu reagovat.

„Mám pro vás borůvkový koláč," pomrkávám zachraňujíc situaci. Marně.

„Nechci koláč, chci svýho Karla a svou bagetu!"

A začalo ticho. Jen zvuk kol převalujících se po panelové dálnici a občas vyhozený blinkr. Mlčela. Mlčela tak strašně, že jsem jí po další hodině odemkl chalupu a odjel. Pro Karla, samozřejmě. Co bych pro ni neudělal.

Obrovské hodiny odbíjí zrovna půlnoc, když znovu otevírám dveře do chalupy. A už za několik vteřin Karel olizuje paničce prsty u nohou, a ona ho něžně drbe za ouškem. Nezávidím, usmívám se. Však mě to čeká taky. Vše odpuštěno, má paní to jistě ocení. Ještě chvíli se dívám na ten přivítací rituál s uspokojením, než se začnu otáčet s myšlenkou zamířit do sprchy.

„A máte pro mě tu bagetu?“

Ani jsem nedokončil krok, ztuhl jsem a napůl otočil. Nevydal jsem ani hlásku, přesto bylo z mého pohledu cosi patrné a má paní to poznala.

„No co co co," pozvedla obočí. „Mám na ní chuť, tak mě třeba zabte!“

Jó holka, co bych pro tebe neudělal...

(toho rána jsem byl poněkud neklidný)

;)