něco víc než kamarádka

Lehl si se synem do postele, vzal do ruky knížku z půle minulého století a nechal synka vybrat pohádku, kterou budou číst.  Že opět vyhrál Čertův švagr ho nepřekvapilo, poslední dobou maluje jen rohatý čertiska s Luciferem v čele. Syn se zavrtal ještě víc do pelechu a on začal číst a přitom myslel na dnešní schůzku, která ho ještě čeká. Po pěti stránkách jeho syn usnul, ale on celou pohádku dočetl. Pro jistotu, aby se neprobudil. Ještě ho pohladil po tváři a vyklouzl z postele.

Oblékl se, potichu za sebou zavřel dveře a než vyjel autem, překontroloval čas, má dvě tři hodiny než bude syna budit na noční čůrání, s kterým bojují. Prozvonil mobilem kamarádku jako znamení, že už vyjel. Za patnáct minut stál v potemnělé ulici a jen chvíli čekal, než k němu nastoupila. Upravená, navoněná, výrazně nalíčená a s úsměvem. Odvezl je do centra.

Vstoupili do lokálu, usadili se a objednali pití. On kávu a vodu a ona drink. Vzpomínal, kdy byli spolu naposled někde posedět. Pět šest let? Je to strašně dávno, shodli se oba. Vídali se pravidelně, občas si i u ní dal kafe, pokecali, napsali si zprávu, ale spolu už nikam nechodili. Její muž by si to ostatně nepřál a on respektoval její život, jenže z jejího života odešel a proto ji pozval. Teď spolu seděli naproti sobě a po chvíli se spolu smáli, když se ve vzpomínkách vraceli na dobu, kdy se poznali. Důvěřovali si vždy, ona se mu zpovídala, funguje jako vrba a je za to rád. Říkala mu kolotoč událostí posledních měsíců, on naslouchal. Byl rád, že to vše, co se kolem ní děje, bere s úsměvem. Přeci je jiná. Ženská, co má ledacos za sebou, ale to ujistíte jen, pokud vás nechá nahlédnout pod slupku a jemu věří. Je silná, to věděl a vždy mu to imponovalo. I její humor. Rozuměli si. Vždy. Domluvili se na některých společných věcech, v kterých ji může pomoci.

Odcházela na toaletu dlouhými kroky. V tom se nezměnila, zasmál se tomu. A sledoval muže, kterak jí pozorují hladovými pohledy. Věděl, že tím trpí. Tohle nemá ráda, ale je natolik atraktivní, že se těm chlapům nediví. Nechtíc vždy vyčnívala z davu, vlastně jako on. Tolik toho mají společného. Přemýšlel, jestli si ho i ona tak prohlíží jako on ji. Na kolik se změnil v jejich očích jako muž, jako člověk? Netuší.

Podíval se na hodinky, byl nejvyšší čas vyrazit domů, zaplatil. Zabrzdil v ulici u jejího domu. Dala mu pusu a volným krokem došla ke vchodu, otočila se a zamávala mu. On spustil okýnko a ještě na ni zavolal, že přijede zítra se synkem ve tři hodiny. Počkal, až se za ní zavřeli dveře a rozjel se potemnělou ulicí.

Probudil synka, aby měl sluníčkovou noc. Když poté usínal vedle něj, myslel na ni. Na svou skvělou kamarádku. Pak se zarazil, uvědomil si, že bude vždy něco víc než kamarádka. Je to přeci matka jeho syna…