hodím Ti to do jahod – mužský šůring

Jsou činnosti běžného života, jenž mi jsou k smrti protivný a který bych nejradši vůbec nedělal. Jedna z výhod staromládeneckého života tkví v tom, že lecjaké běžné činnosti života můžu vytěsnit. Jednu takovou činnost jsem se naučil vytěsnit dokonale. Úklid. Muži jsou, krom jiného, nějak programově proti poklízení. Alespoň já při šůringu trpím jak pes. A to prosím spravuji svůj kutloch o dvaceti metrech čtverečních.

Přitom doma jsem byl k útulné domácnosti veden příkladně. Generální úklid společných prostor probíhal s železnou pravidelností každý čtvrtek a nepamatuji se, že bych z toho kdy měl nějaký psychický blok. Navíc jsme byli tři děti, tudíž rozvrhnutí sil na jednotlivé úkony, navzdory rozlehlému okálu, zdálo se býti relativně uspokojující. Horší to už bylo s vlastním pokojíkem, který jsem pokládal za své výsostné vody, kde byl vstup pouze na vlastní nebezpečí, a kdy byl ten vstup leckdy nebezpečný i pro mě.  A to tehdy, pokud mamka, ale častěji spíš taťka provedl namátkovou kontrolu. Pokud byl nájezd taťky i na několikátý pokus neúspěšný a má debordelizace neproběhla, zazněla jeho varovná slova: „Hodím Ti to do jahod.“ Protože je taťka strůjcem nejen velkých slov, ale i činů, v následujících několika málo vteřinách stačil otevřít okno a vyšůroval celý pokojík tím, že skutečně vše, co nebylo ve skříni, na zdi, nebo k něčemu přilepený, krásným obloučkem vyházel do záhonu jahod.

To bylo před pětadvaceti léty a já tuším, že i při dnešních občasných návštěvách u mě, má taťka velice nutkavou touhu mi byt vyšůrovat stejným způsobem. Je pravdou, že občas překonám tu nesnesitelnou těžkost bytí a úklidu se podám s vehemencí sobě vlastní. Jsou mi utajena kouzla ženských rukou, kdy dvěma nepochopitelnými tahy lze poklidit celou koupelnu. Proto mi to trvá vždy několik následujících hodin a nezřídka i dnů. Taťka s oblibou vypráví historku: „ Odemknu, otvírám dveře a v půli se zaseknou, strčím hlavu dovnitř a vidím spoušť, protáhnu se kolem dveří, s koleny u brady překračuju bordel od země a klestím si to nepropustnou hradbou hadrů a papírů až do obýváku, s myšlenkama, že ho snad někdo vybral, nebo kuchnul, a vidím ho spát na zemi ve změti všech možnejch cajků, protože na postel by se přes ten čurbes nedostal.“ Mě to totiž tak unavilo, že jsem z toho usnul.

O to je to pak příjemnější, mít uklizeno a voňavo. To jako jó. To když má přijet syn, nebo případná jiná návštěva. Jenže to uklizeno a voňavo nikdy nevydrží věčně. Zkoušel jsem taky šůring odklonit na někoho jiného, ideálně ženu, ale nesetkalo se to s vstřícnou odezvou. Jak Kája zpívá: „To musím zvládnout sám.“

Vyzvedával jsem sedmiletého synka v domě jeho maminky. „To Ti musím ukázat“, vedla mě do jeho pokojíku. Rozkramařená skříň, hadry po zemi i na lustru, papíry v posteli, hračky mezi tím. Koukám na to, co mi to jen připomíná? A v duchu se směju. „Honzajs pocem!“ Béřu se svých otcovských povinností. „Koukej si tu poklidit, nebo Ti to vyhážu do jahod!“

Tak já nevím, očividně máme my mužský odpor k úklidu, který není dán ani geneticky, ani výchovou. Jestli to ona nebude nějaká ta dysfunkce…  :-)