Jan Dlouhý
dlouhy.jan@email.cz
- Počet článků 101
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3178x
Seznam rubrik
Jan Dlouhý
jemná chybička lahodí oku dokonalé kráse navzdory
„Šiš, koukni na ten luk!“ Skřehotání třech mladých děvčat se neslo nad ránem poslední noční tramvají. Rozhlížel jsem se kolem a hledal Robina Hooda s toulcem a šípy. Až upřeně vražedný zrak těch náctiletých na paní s pěti křížky na krku, mi poodhalil krutou pravdu o tom, že děvčata nezaujal nějaký luk, ale look. Šarmantní dáma v letech měla možná pár vrásek a trochu extravagantní účes, oblečena však byla vkusně k svému věku a vypadala šik. Vzhledem k brzké ranní hodině bych řekl, že si vedla obstojně. Podle výrazu totiž vypadala ta tři děvčata stejně. Jediný rozdíl byl v tom, že dáma právě vstala do práce a holky jely z flámu.
Jan Dlouhý
punčoškový guru zasahuje - pátrá, radí, informuje
Rozmohla se nám taková nepěkná věc. Ženy odmítají nosit punčošky! V mou improvizované anketě 100% mužů reagovalo kladně na dotaz, zda-li jim přijde jakákoliv žena více atraktivní, pokud ji vidí v punčoškách. Stejně tak 99% žen přiznalo, že se v punčoškách cítí více atraktivněji, svůdněji a žensky. Tak mi vysvětlete proč ty naše ženštiny v těch punčoškách tak málo vidíme?
Jan Dlouhý
jsme poslední generace postelových romantiků
Na protějším ostrůvku tramvajové zastávky se objímá pár středního věku. Užívám si ten pohled jak se k sobě ti dva náramně mají. Zachumleni jeden v druhého, v polibkách a šepotu. Zapadající slunce dodává scenerii tu kouzelnou romantickou atmosféru. „Ty vole, ještěže po mě tohle nechceš." Škubnu sebou a rozjímání je pryč. Jen kousek ode mě stojí asi dvacetileté děvče se svým přítelem a v puse má zřejmě citron, jinak nevím proč by tu svou pusu tak příšerně křivila. „Si blbá? Co pak jsem malej?" Oba kroutí hlavou a dívají se směrem k těm dvěma objímajícím. Nechce se mi věřit, že rozbuškou toho hovoru je veřejně přiznaný cit.
Jan Dlouhý
kluci černí, já mám o vás strach
Můj devítiletý syn se na mě nevěřícně podíval, usmál se a pobaveně pravil. „Ty jsi rasista tati!" Právě jsem si totiž od plic postěžoval nad partou rómských dětí, kteří měly své podrážky opřené na sedačkách v tramvaji. Zajímavé. Kluk nezvládá velkou násobilku, nepamatuje si, co měl ve škole k obědu, pod pojmem čistých trenek vidí i ty tři dny nošený, ale pod pojem rasismu má asi relativně jasno. „Možná sem." Připustím.
Jan Dlouhý
tak si někde půjčte - banka zjevně inspirovaná svými klienty
„Transakce nepovolena." Zahlásila obsluha čerpací stanice, když jsem chtěl kartou zaplatit právě dotankovanou nádrž auta. „Zkuste to ještě jednou," poprosím. Stejný výsledek, ale tentokrát se už na mě prodavačka dívá jako na zloděje. Asi nějaká chyba. Výplata přišla dnes, prostě nesmysl, abych neměl na účtu peníze.
Jan Dlouhý
postav vodu na čaj, miláčku - definuj přesně, drahá
Ještě pořád mám zrychlený tep a vyplavený endorfiny navozují stav blaženosti z dobře vykonaného.. vy víte čeho. Však jsem právě taky složil dva vagóny uhlí a v pelíšku je tak krásně! „Padá stropnice, podívej miláčku." No vidím, a co jako? Mám si něco přát? Zase zavřu oči a vzmůžu se pouze na všeříkající: „Hmmm."
Jan Dlouhý
o holky se neperu
Lehám si do horký vany s pěnou a čekám, kdy to zaregistruje syn a skočí ke mně. A je to tady. Otevírá dveře do koupelny, svlíká se jak had a láteří, že proč jdu bez něj. Směju se mu a pozoruju ho. „Co to máš. Cos dělal, Gustave?" Civím mu na modřinu u ramene a pěkný dvě jelita na noze. „Neříkej mi Gustave!," koulí na mě očima. „Dobře Ervíne, se tě ptám, kdes to vzal?" Leze ke mně, ale zůstává stát na špičkách, drží se okraje vany. „Když on Michal držel Natálku za ruku a nejsem Ervín!" Kňourá a já nevím, jestli kvůli horký vodě, nebo Natálce. Vypraví, naslouchám. Zakoukal se do Natálky o třídu víš, je evidentně po mně, na starší. A jak vidno, ranař! Zachovávám zadumanou tvář, ale vevnitř se chechtám. Pořád lepší vzrušený emoce a nějaká ta klukovina, než tiše čučet v koutě. „A to ses jako popral ve škole?" „Néé před ní," uklidní mě a žuchne do pěny.
Jan Dlouhý
trenky jsem se už naučil nosit
Ze sledování zpráv mě vytrhlo zaklepání na okno. Letmý pohled na hodinky a je něco málo po půl osmé. Jo, vlastně taťka říkal, že se večer staví. Dojdu ke dveřím, vezmu za kliku a ustoupím, aby mohl dovnitř. Jenže to není on, takže se stavím zpět mezi futra. Před prahem stojí dva týpci. Já zírám na ně, oni na mě. Já mlčím, oni taky. „Dododobrý večer“, vykoktá ze sebe ten, co stojí blíž. A zatímco jeho ruka třímající policejní legitimaci stoupá od pasu vzhůru do výše očí, má ruka promnula oči a klesá do pasu. Pánové jsou tajní a v civilu, a já vykoupaný a nahý...
Jan Dlouhý
nejbohatším tátou
Do blíže neurčitého věku, jsme my rodičové, v očích našich potomků za bohy. Nejen velikostí, ale i svými návyky, pudy, rituály. Na rozdíl od ostatních savců, však v našich dětech navíc pěstujeme údiv, úžas, fantazii. A šíleně si přejeme, aby jim tohle období vydrželo co nejdéle. Možná, ani ne kvůli nim, ale kvůli nám, dospělákům. Chybějí nám sny, myslím. Proto se uchylujeme k malým lžím a polopravdám. Pro jejich úsměv, zasněnou tvář a rozjařené oči, děláme okolní svět, a dokonce sami sebe, lepšími než ve skutečnosti jsme...
Jan Dlouhý
nejvyšší dosažené vzdělání? Valdice
Můj milý synu! Vím, jak nemáš rád, když spolu probíráme důležitost slušnosti, školy, učení a vzdělání. Pokaždý protočíš oči. Jenže hele, nedá se nic dělat, prostě to do Tebe musím hustit. A kór po dnešních televizních novinách. Nedíval ses náhodou? Možná sis tam všimnul pána, který na otázku na své nejvyšší dosažené vzdělání odpověděl: Valdice.
Jan Dlouhý
zase jednou letět
Díval se na fotografii letícího mladíka ze skály nad vodou. To že jsem já? Nevěřícně se ptal sám sebe. Opravil se do času minulého. To že jsem byl já? Píchlo ho u srdce a zastyděl se. Zavřel oči, snad aby utekl před pravdou a místo toho se mu vedrala jedna vzpomínka na mysl.
Jan Dlouhý
byznys se soply
Nějak se mi ten můj kluk mění před očima. Jasně, první třída s jedním zamává, ale že ten posun k rádoby dospělákům bude tak urputný, jsem tedy netušil. Dřív jsem stihnul pojmout všechny jeho pohádky a kdejaký blbůstky, jenže už nestíhám. Ono to je taky zapříčiněno i tím, že jsem mu podsouval hračky, knížky, a hrdiny, s kterými sympatizuji už z dob mého dětství. Jenže vše se mění a já asi zaspal dobu.
Jan Dlouhý
rozmazlený fracek
Takhle nějak si to představoval, nepřelidněná zoo a počasí jako na objednávku. Ideální příležitost seznámit svého syna s partnerkou. Z počátku byl snad víc nervózní, než by si byl připustil, ale samotné představování proběhlo úplně v pohodě a protože nic nenasvědčovalo, že by si ti dva nepadli do oka, začal si užívat přítomnost obou. Dělalo mu náramně dobře mít ty dva u sebe v jednu chvíli. Opouštěla ho pochybnost, jestli to neuspěchal, jestli jsou oba připravení a jestli i on sám je dostatečně připraven.
Jan Dlouhý
facka ženě - první a poslední
Hádka narůstala na síle. Za to intenzita argumentů slábla. Stejně tak vztah, který už byl nějaký čas v agónii. Už nešlo o to posunout se v poznání jednoho v druhého dál. Teď už šlo jen o to dobře zacílit a ublížit. Už bylo jedno, kdo si začal, kdo má nejspíš pravdu. Hlasitá slova ubližovala a ponižovala. Strašně jsem to chtěl zastavit a nešlo to. Proč mi to dělá? „Už toho nech.“ Jela si dál tu svou. „Přestaň! “ Další přesně mířený zásah do oblasti hájemství. Nahrnula se mi krev do hlavy. Vztek mnou cloumal. „Nech toho ti říkám!“ Ale ona dál kéruje, jako v transu. Cítím, jak mi cuká vzteky tvář, chvěje se mi hlas a pravačka je v pozoru. „Nech toho, nebo ti ji fláknu!“ Stoupla si přímo přede mě, povystrčila vyzívavě hlavu, našpulila pusu a přimhouřila oči. „Tak dělej! “ ....
Jan Dlouhý
elesdýčko pod jazyk
Možná to znáte taky. Chcete-li, aby něco zůstalo utajeno, ideálně nějaká pikantnost, nesmíte to říci před dítětem... Je zajímavé, že si děti vždy zapamatují to nejméně vhodné a při nejbližší příležitosti to bez obalu řeknou a použijí proti vám. Byl jsem se synem před obědem na zmrzlině, ale protože se to nemá, řekl jsem synkovi, že je to naše tajemství. Odkýval mi to. Otevřu dveře od bytu a první co zvolá je: „Babí! Byli jsme na zmrzce, ale nemám to říkat.“ Prostě co ví, to jednoznačně řekne. Můžu garantovat, že po dvacetiminutové rozpravě s mým synem, budete vědět o mě a mé rodině všechno.
Jan Dlouhý
ať už aspoň nechcu, když už nemožu
Jako kluk jsem měl při rodinných sešlostech uši jako radary, aby mi náhodou něco neuteklo. Zvláště pak, když už byla nálada uvolněná. Jenže to se většinou mluvilo v šifrách, dvojsmyslech, jinotajích, a tudíž opravdový obsah jsem si těžko mohl vyložit správně. Hesla jako stará hračka, vyschlá míza, slepý patrony, a jiná podobná, se těšila bujarému veselí. A my děti věděly putna.
Jan Dlouhý
hodím Ti to do jahod – mužský šůring
Jsou činnosti běžného života, jenž mi jsou k smrti protivný a který bych nejradši vůbec nedělal. Jedna z výhod staromládeneckého života tkví v tom, že lecjaké běžné činnosti života můžu vytěsnit. Jednu takovou činnost jsem se naučil vytěsnit dokonale. Úklid. Muži jsou, krom jiného, nějak programově proti poklízení. Alespoň já při šůringu trpím jak pes. A to prosím spravuji svůj kutloch o dvaceti metrech čtverečních.
Jan Dlouhý
past na ješitu
Je to dvacet minut, co ke mně došla na těch svých přenádherných nohách a letmo mě políbila na tvář. Normálně všude se svou dochvilností chodím pozdě, ale když se ozvala, že by si ráda se mnou dala kávu, stál jsem na Ípáku pomalu o čtvrt hodiny dřív. Sedíme v příjemné čajovně, v rychlém sledu si vyměňujeme informace ze svých životů.
Jan Dlouhý
kdo bere stopaře?
Rychlá sprcha. Do tašky dvě knížky, jednu pro sebe a druhou, co mám rozečtenou se synem. Úprk z pavlače a schody v metru beru po dvou. Csss, dveře se zavřeli, ale já stojím na nástupišti. Je svátek, další metrem už autobus nestihnu. Že bych šel na stopa? Už dávno jsem nestál u krajnice a zdviženým palcem naznačoval projíždějícím autům, že bych chtěl svézt. Na druhou stranu, čekat čtyři hodiny na volný spoj, se mi nechce. Vidíš, vole, pořád máš dost času, tak si to vyžer.
Jan Dlouhý
holky jedou výčitky
Dveře se zavřely s klasickým cinknutím tramvaje. Uslyšel jsem klapot podpatků a vzhlédl od knížky. Nešlo necivět. Překrásné zelené velké oči v obličeji smyslnosti. Dlouhé vlasy do půl zad. Nohy souměrné v punčoškách orámované podpatky s páskem kolem kotníku a sukní, která tam snad ani nebyla. Dekolt poprsí se žlábkem o velikosti Mariánského příkopu. Žena vamp, bohyně, totální Alfa samice. Po chvíli se mi podařilo zavřít čelist, která se z pantů sesunula někam k pupku a hlavně rozostřit vnímání. Zaregistroval jsem po jejich bocích doprovod dvou normálních holek, ale v její přítomnosti degradované na šedé myšky. Poloprázdnou tramvají proplul trojlístek žen věkem něco pod třicet a zakotvil vzadu v místě pro kočárky, těsně u mě.
Jan Dlouhý
IQ nerovná se EQ aneb asi máme problém
Uctíváme kult krásy, kult peněz a kult inteligence. Přeceňujeme všechny tři. Ani z jednoho nepoznáme kvalitu a povahový rys člověka. První dva, kult krásy a peněz, vnímáme každý z nás subjektivně a rozhodně relativně. Peníze jsou jasný, každý máme jinou potřebu, spotřebu a způsob jejich získávání. Budiž. Krásu máme spjatou především s estetičnem. Sami chceme vypadat co nejlépe a přitažlivě, a po boku bychom rádi jen to, co lahodí našemu oku. Taky v pořádku. Zatím co krásu a peníze můžeme celkem jednoduše identifikovat podle toho, co vidíme, s inteligencí je to jinak. Tak nějak nám nedochází, že sebevětší inteligenční kvocient (IQ) ještě nezaručí, že před Vámi stojí člověk, s kterým chcete mít cokoliv společného.
Jan Dlouhý
jak jsem hodil ručník do Národního
Nechceš semnou do Národního? Dlouho jsem se nerozmýšlel, vidina kulturního večera ještě k tomu v Národním divadle se neodmítá. Jasně, co dávaj? Žebrácká opera s Vojtou Dykem. Takže klasika, na ní není co zkazit a Dyk teď frčí. Těším se. Mám rád tu majestátní budovu, dýchající historií České státnosti s podpisy Myslbeka, Alše a jiných velikánů. Často kolem ní jezdím i chodím, bydlím kousek od ní. Je nádherná přes den a krásnější večer, když je osvětlená. Ale kolikrát jsem byl vlastně v ní? Pamatuju se na první návštěvu v Národním, to ještě jako kluk, se školou někde na balkoně hltal jsem Lucernu. Netuším, kde se ve mně vzal ten pocit hrdosti, snad samotnou historií Národního, základními kameny v podzemí, tou aurou legendy o vzniku. Prostě se těším.
Jan Dlouhý
gerberové období
Á tady je, mám vybráno. Vytáhnu ji z vody, už je na drátku, a podávám zlatku prodavačce. Do papíru? Ne, díky, do ruky. Krátká procházka k zastávce a čekání na tramvaj. Je mi fajn, slunce svítí, všímám si pár nesmělejších pohledů, a fascinuje mě, jak to funguje! Aspoň ještě chvilku a už budu vyhlížet ten dnešní úsměv. Pípne mi mobil a tak se stalo, že jsem i s kvítím dojel až do práce. Co je, pro koho to máš woe? Pro nějakou dívčinu, která se na mě usměje, prostě jen tak.
| předchozí | 1 2 | další |
