moc slov žen a bezmoc mužů
Že jsou určité zákonitosti v komunikaci mezi ženou a mužem, všichni víme. Že se chtě nechtě přizpůsobujeme, protože jinak se životně nevykomunikujeme, úplně tak jasně všichni nevíme. Tak třeba já. Že jsem vlastně ztracen, zjišťuji až při pohledu na svého syna. On, v nelehkých otázkách komunikace nepolíben, totiž samozřejmě hledá (vý)pomoc u mě. No a já, abych neztratil tvář, nemůžu přeci přiznat, že komunikace jest uměním, kterému se člověk může věnovat celý život, aniž by si býval byl toto umění podmanil. A to jsem, prosím, člověkem učenlivým a mnohému se přizpůsobím, ale i tak jsem často překvapen i ve svém věku. Jaký asi musí mít guláš v hlavě z holek můj dvanáctiletý syn? Čili persona non grata si hraje na chytrolína, ale jistý si teda nejsem vůbec ničím.
„Tak hele, jinýma slovama ti píše, že nerozumí tomu, proč se bavíš s tou druhou holkou,“ přeložil jsem obsah té ukrutně dlouhé zprávy a vracím synovi mobil. Nuance.
„Proč jako?“
„No proč asi? Asi by tě ráda pro sebe. Matlo!“
„Ale to je jenom kamarádka.“
„Počkej! Ta první, nebo ta druhá?“
„Vobě,“ kývne rezignovaně rameny, „ a proč to teda neřekne rovnou?!“
„Holky to rovnou neříkaj. Tak to prostě je. Hele třeba řeknou milion slov a čekaj, že to pochopíš. A když nechápeš, tak máš peška. Hotovka.“
„A co jí mám teda napsat?“
Začínám se potit. To ne, že bych si momentálně nevěděl rady, ale moc dobře vím, čeho všeho jsem byl schopen napáchat já sám. Zůstat bez odezvy třeba i celý týden není pro mě žádný problém. Odpovědět pozdě a ještě blbě umím asi nejlíp na světě. Když já si nemůžu pomoct, jak na mě ženská začne naléhat, začne se od ní řinout neutuchající slovní příval, tak je najednou šmitec. Sám tomu dobře nerozumím, ale co poslouchám od kluků kolem, nejsem v tom sám. Co je ještě větší záhadou, že to ženský samy vědí, ale tu slovní smršť si neodpustí. Po jedný takový smršti, jsem pouze jednoslovně odpověděl: „Přijeď.“ A víte, že to stačilo? Prý v tom slově bylo všechno. Tudíž mě to vede k domněnce, že holky moc dobře znají náš způsob komunikace, jen se nás snaží převést na ten svůj. Mnohdy marně.
„Tak jí napiš, že se přece nevyprdneš na kámošku, jen proto, že ji nechceš. To zabere,“ otírám si čelo a pozoruju syna, „co tam datluješ?“
„To cos říkal, že se na ní nevypr.“
„Šmarjá, kluku tohle nepiš,!“ nenechám ho to ani doříct. „To si můžem říkat mezi sebou, ale holce to takhle napsat nemůžeš.“
A tak společně sesmolíme odpověď o několika větách. Bych řekl, že to bylo aspoň na dva odstavce nejmíň. Což pro nás oba byl neuvěřitelný počin, vzhledem k naší vzájemné esemeskové jednoslovní komunikaci. Odesláno, pink. A dlouho bylo ticho.
Pink. Přišla zpráva.
„Co píše,?“ ptám se napjatě.
„Mamka říkala, že budeš fajn kluk až vyrosteš,“ přečte mi zprávu nahlas.
„Jsou na nás dvě kámo,!“ mrkám na syna.
„Hm. Tak to jsou v přesile.“
Ten jeho výraz nezapomenu. Musím říct, že se učí rychle. A to je dobře. I když, uvědomit si přírodou naprogramovanou bezmoc, úplně fajn není.
A já končím, protože moc slov, nespočívá v tom, že jejich moc.
;)
Jan Dlouhý
naučte se utíkat
Metro bylo poloprázdný a naproti seděl hodně divný chlap. Kymácel se a něco si mrmlal pro sebe. „Není to náhodou takovej ten pošuk?“ zeptal se mě syn. „Není,“ uklidňuju jeho i sebe, ale nepříjemný pocit se rozlézal po celém těle.
Jan Dlouhý
jako magor aneb to já v tvým věku
„Čemu se tlemíš!?“ konsternovaně pozoruju svého dvanáctiletého syna. Celý se zalyká, koulej se mu slzy po tváři a sotva popadá dech. Koukne na mě a začne se smát ještě víc. Jako magor. „Vraťte mi syna,“ protáčím panenky k nebi.
Jan Dlouhý
dejme jim to najevo
„Splnila jsem mu všechno. Všechno! A von? Ani neřek, že mě má rád, že prej to je přece jasňačka. Ani kytku mi nekoupil, neobjal mě, nepřekvapil. Dyť von mi ani k vánocům nedal dárek. Jen peníze do obálky ať si koupím něco sama!“
Jan Dlouhý
udělat si radost dámou nebo udělat radost dámě?
Seděla o stoleček dál. Před sebou právě zalitou kávu, nohu přes nohu, a v ruce cigaretu na špičce, se kterou si dlouze hrála než si ji zapálila. Všimla si, že ji delší dobu pozorujuju. Pokývla hlavou na pozdrav a usmála se na mě.
Jan Dlouhý
radši vztyčený prostředníček než němá ignorace pozdravu
„Jak že? Ani slušné pozdravení, jak stav můj, i jméno mé si vyžadují, nedovedeš dát? Ty věru nevíš čeho slušný mrav si žádá? Tedy ztrestám tě!“ Tak tahle replika z Hurvínka mi naskakuje vždy, pokud mi kdokoli neodpoví na pozdrav.
Jan Dlouhý
nejčastějším důvodem k rozvodu je překvapivě manželství
Loňského jara se kamarád oženil a už na podzim mluvil o rozvodu. Směšné důvody nespokojenosti uváděl a litanii z jeho úst jsem nečekal. Reprodukovat ji nemůžu, snad jen ten závěr. „Sorry, jako. Tak proč jsem se ženil, sakra?!"
Jan Dlouhý
dívčí válka začala, ony se neholí a čůrají ve stoje
„Vypadáš divně,“ hodnotím vzhled kamaráda, kterému na bradě trčí čtyři vousy ve dvou řadách. „Ta moje se přestala holit.“ Jeho slova mi zkroutila obličej do otazníku. „Všude,“ hlesl. Tak a je to tady, holky nám vyhlásily válku!
Jan Dlouhý
už nebudu podceňovat mladou generaci
„Hele, co to napsal za status ten tvůj mlaďas?,“ zeptal se mě kamarád a tvářil se pobaveně. „Vo ničem nevim.“ Sáhne do kapsy a na mobilu mi ukazuje text mého syna. Čučim a koulím očima. Nejsem si jist, jestli jsem to chtěl číst.
Jan Dlouhý
holky neblbněte, chlapi mají hlad
„By mě zajímalo, kterej vůl si usmyslel, že ideální krása má rozměry dva metry a dvacet pět kilo!,“ ulevil si frustrovaně kamarád. Jak jsem později pochopil, kecal z hladu. Hlad se totiž vplížil do našich lednic, břich i ložnic.
Jan Dlouhý
přinutit kolovat krev
Ploužil jsem se domů. Ulice zacpaná kolonou aut a tramvají. Před domem blikající hasiči, policie, a právě odjíždějící záchranka. Divadlo pro dav čumilů skrz který se musím prodrat. „Zdovolenim. Tak sakra, uhněte! Já tady bydlím!“
Jan Dlouhý
když to čert dělá na jednu hromadu ani letadlo nespadne jen jedno
Při pohledu na záběry z trosek zříceného letadla kdesi v Kolumbii, jsem si se synem vyměnil pohledy. „Hrozný, viď,“ špitne. „Strašný. Dlouho byl klid. A teď spadnou ještě další. Bohužel.“
Jan Dlouhý
na seznamce se nediví, že nemám holku
„Pánové, to je pro vás opravdu tak velký problém, po několika mailech ve slušnosti ukončit psanou konverzaci?“ Tak zněl text v záplavě inzerátů. Byl to spíš takový vzkaz. Anonymní. Odepsal jsem, jako by to byla diskuze.
Jan Dlouhý
ať si ženský dělaj co chtěj
„Seš neuvěřitelnej. Budu si dělat co chci, jasný?“ hned na to pohledná, asi třicetiletá, brunetka vstala ze židle, na stůl hodila stovku a než se ten její mátoha rozkoukal, hrdě se vynesla ze zahrádky klapajíc po kočičích hlavách.
Jan Dlouhý
poslední kuřák světa
„Tady smrdět nebudete!“ zlověstně vrčí starší paní a šermuje prstem asi tři metry ode mě. Rozhlédnu se, ono je to fakt na mě? Na louce plovárny moc lidí není, a nejsem sám kdo si pokuřuje. Ale jsem jediný na kom si zchladila žáhu.
Jan Dlouhý
pankáčovo velmi pozdní odpoledne aneb brigáda není pro každého
Strojek na holení vousů se zakousl do šedivých skrání a náhle se nad uchem skví holá kůže. Chybným, myšleno vůbec žádným, nastavením velikosti zástřihu, jsem si během pěti minut způsobil přeměnu v Mohawka na válečné stezce...
Jan Dlouhý
fotil jsem nahé děti v sauně
„Babí? Tvůj vnouček nevěří, že má stejně nafouknutý břicho, jako jsem měl já. Kde sou fotky?“ a aniž bych čekal na odpověď mamky z kuchyně, vrhám se do šuplíků s poklady ve formě památečních fotografií. A že jich tam je požehnaně.
Jan Dlouhý
co si trochu zašmírovat aneb hele, mámo, tak tos ještě neviděla
Byste nevěřili, co vídám naproti v oknech hotelu. Jen se trochu zešeří, světla se rozsvítí a začnou se tam dít podivuhodné věci. Pro tyhle případy jsem zabavil synovi dalekohled a nevrátím mu ho ani na konci školního roku!
Jan Dlouhý
vzdávám hold sestřičkám
Žena při porodu se bolestí jen lehce přiblíží utrpení, které zakusí muž při zvýšené teplotě. Mám odzkoušeno, že vnímám bolest pouze při nedostatku adrenalinu. Když jde o život, je to bez bolesti. Ovšem při rýmě? To umírám...
Jan Dlouhý
čtyřicet let legend a mýtů
„Legenda? No to je vymyšlený, nepravdivý příběh, nebo příhoda, že áno,“ odpověděl pan Spejbl Hurvínkovi nad o půlnoci řešeným domácím úkolem. „Tak tohle já nepíšu. Vymyšlený příběhy si strč laskavě za klobouk!“
Jan Dlouhý
ženy svlékám, ale nezouvám
„To sou boty za tři tácy!“ podrážděně se do mě opře kamarádka po mém odfrknutí nad křuskama na jejich nohou. „Za tohle jako jo? Na vynášení koše dobrý,“ ušklíbnu se. „Nevšímej si ho, von je úchyl na boty!“ hnedle získám diagnózu.
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 101
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3178x
dlouhy.jan@email.cz