pankáčovo velmi pozdní odpoledne aneb brigáda není pro každého

Strojek na holení vousů se zakousl do šedivých skrání a náhle se nad uchem skví holá kůže. Chybným, myšleno vůbec žádným, nastavením velikosti zástřihu, jsem si během pěti minut způsobil přeměnu v Mohawka na válečné stezce...

Už na střední škole jsem strašně toužil být pankáčem, co chtěl nosit na půl vyholenou hlavu s velikým čírem. Né proto, že bych byl bůhví jaký anarchista, ale kvůli pocitu svobody, s ohledem na věk té rádoby dospělosti. Záviděl jsem tehdy klukům jejich kožené křiváky a pocvokované kalhoty a zavírací špendlíky v uších a hlavně šílené holky schopné všeho. Protože pouhý kroužek v uchu a roztrhané džíny, ve kterých mě do školy stejně nepustili, jaksi na klub tehdejších pankáčů nestačilo. A tolik jsem se snažil. Z té bandy jsem to byl já, kdo získal brigádu v místním koloniálu, protože jsem vypadal ještě normálně. Ale do klubu mi nepomohlo ani placení za všechny po nezřízené konzumaci piv a následné demolici restaurace Sever, ani několik průserů vzatých jen na sebe, ani rozhodně nejlepší pogování široko daleko, ani vlastní potkan na rameni. Nebylo číro, nebyl punk, nebyla všehoschopná holka.  Já byl jen outsider na periférii rebélie s vymezením se vůči společnosti pouhopohou sympatií. „Srabe zpátečnickej!“ A teda taky srab. Ale rodiče mě živili a dodělat školu byla povinnost. Sen o pankáči jsem odsunul s příslibem, že možná, jednou, třeba. Že ona ta svoboda přijde.

Škola skončila a přičichl jsem k penězům. Měl jsem jich dost, pak víc, a ještě víc. A pořád mi to bylo málo. Na žebříčku hierarchie jsem dospěl k bludu, že již jsem na místě nadřazeném a nikoliv podřízeném. Že je to přesně opačně mi došlo o dost později. „Honzo, sundej tu naušnici, přeci jen bys měl reprezentovat,“ zněl diktát tehdejšího šéfa, „jo a s tím mercedesem neparkuj u práce, co si řeknou lidi, kdes na to vzal.“ Autem jsem parkoval o dva bloky dál a dírku po náušnici si nechal zarůst. „Ty seš fakt strašnej srab.“ A zase byl srab. Ale prachy jsou prachy, no né? Sen o pankáči jsem odsunul s příslibem, že možná, jednou, třeba. Že ona ta svoboda přijde.

Najednou roky letí jako splašený koně a život vás semele a zmuchlá jako papír od sekaný. A v tom marastu, který navenek vypadá nevábně, zjistíte, že je vám dobře. Užíváte si to a na vás vykukuje maličký pocit svobody. Ono je jedno co máte na hlavě, to důležitý je v ní. Ale říkejte to ve společnosti kde značka hraje prim, s fixací na to, že hadry dělaj člověka.

...

Omyl jsem si plešatou hlavu a číro jemně natužil. Pobaveně jsem sledoval v zrcadle svůj výraz vrahouna. Dlouháne, tak to je teda prda a vyšel jsem z koupelny ukázat výtvor synovi. Jeho zděšení mě rozesmálo, ale nakonec se mě nezřekl.

K vánocům jsme si pořídili potkana. Ona je to holka, Zvědavka se jmenuje. Teď k mýmu číru dokonale pasuje. Podařilo se nám ji vycvičit, a protože pořádně povyrostla, objednali jsme si v místním obchodu takový popruhy pro domácí mazlíčky na venčení.

„Dobrý den, chtěl jsem se zeptat, jestli...,“ pokouším vznést dotaz na ty kšíry při vstupu do zverimexu, ale z poza plenty se vyřítií chlápek v takovým tom  klasickým pršiplášti a nenechal mě ani doříct větu a vrhá se mi v ústrety.
„Ne ne ne! Ta brigáda už je zamluvená!“

I po dalším týdnu zve cedule na dveřích zverimexu kolemjdoucí k případné brigádě. No a ten popruh stál kilo a Zvědavka se z něj stejně vždycky dostane. Ale ten pocit návratu o čtvrt století zpět, to je k nezaplacení.

Punks not dead.

;)