co si trochu zašmírovat aneb hele, mámo, tak tos ještě neviděla

Byste nevěřili, co vídám naproti v oknech hotelu. Jen se trochu zešeří, světla se rozsvítí a začnou se tam dít podivuhodné věci. Pro tyhle případy jsem zabavil synovi dalekohled a nevrátím mu ho ani na konci školního roku!

Zvláštní. Všichni to známe, pokud si člověk doma rozsvítí, když je venku tma, a nezatáhne závěs, že je domů jaksi vidět. To vědí všichni. Proto je mi záhadou, že v hotelu naproti na to lidi zapomenou. Jestli je to tím, že ztratí ostražitost, nebo je to cizím prostředím, nevím. Každopádně jim tam občas koukám, kulantně řečeno, až do kuchyně. A že jsem viděl věci. Dvě ženy, dva muže, dva plus jedna i jeden plus dvě, a jednou to snad bylo i čtyři z tanku a pes.   

Koukat druhým do talíře by se nemělo. Asi. Třeba já na to nadával za mlada vždycky. Nezajímalo mě kdo má kolik mastných očí na polévce a nechtěl jsem aby někdo počítal ty moje. Nebo, nedej bože, aby mi někdo určoval kolik těch mastných ok mám vůbec mít. Averze na diktování způsobu života mi zůstala. Na to koukání jsem ale trochu pozměnil názor. Jak stárnu, sem tam se juknu sám. A docela rád.

Mám bydlení v centru Prahy, ve čtvrtém patře jedné staré zástavby s pavlačí a výhledem do vnitrobloku. Protože tu začínám kotvit druhé desetiletí, můžu se počítat mezi starousedlíky a něco už tu pamatuju. Žila tady stará paní Řezníčková. Klasická pavlačová drbna, která s prsy položenými na parapetu, nebo s nosem za záclonou, sledovala jakýkoliv dění v domě. Nejenže na minutu přesně věděla, kdy jsem se vrátil domů, v jakým stavu a jestli sám, případně s kým čím, nebo koho co. Ale měla i dokonalý přehled kolik jsem vynesl odpadků a určitě měla spočítaný přesný počet spláchnutích. Jak mi ta baba pila krev!

Jenže. Uběhlo pár let a na paní Řezníčkovou vzpomínám s nostalgií. Dokud tu byla, kdokoliv příchozí musel projít její důkladnou lustrací a po baráku se netoulal kde kdo. Neztrácelo se mi pověšené vyprané prádlo, neměl jsem ve spánku neohlášené návštěvy přímo v bytě, a nemusel se zamykat. Zlatá paní Řezníčková! A z čista jasna se ze mě stává stejná drbna. Fakt. Moje pavlačové siesty s cigaretou, doplňuji zevrubným šmírováním domu. Jak se něco šustne dole u popelnic, jsem to já, kdo vyzbrojen županem a sandály, vyhání ze vrat prapodivné živly. Tuhle jsem přesvědčoval jednoho fajnšmekra, že to nemám župan, ale kimono. Jeho kladivo a šroubovák se mi zastrašit moc nepovedlo.

A tak šmíruju. Někdy cíleně, to když potřebuju být v obraze, co se týká známých v okolí. Ideálně skrz drby jiných známých a samozřejmě přes Facebook. Jak jsem zjistil, nevědět dva dny starý status z tamtéž, jest úplná degradace inteligence. „Co se tak blbě ptáš? S ním už nejsem dva dny!“ To člověk prostě šmírovat musí, aby nebyl za vola. Pak šmíruju necíleně ze zvědavosti. K tomu je ideální cesta emhádéčkem. Tuhle přede mnou seděl mladý pár s dvěma zaparkovanými kočárky. Měli se k sobě, to jo, ale taky měl každý v ruce mobil. Ona byla obranářka, psala: „Ne mami, Tom se změnil, teď jsme zrovna na výletě.“ On byl srdcař, psal se spoustou srdíček: „Dobře, ve středu to klapne! Těším se.“ Potom změnil aplikaci a ještě s větším množstvím srdíček: „Lásko, středa padá, ale uteču za tebou ve čtvrtek z práce.“ To člověk prostě šmírovat musí, aby ho nic nepřekvapilo.

A ještě mám třetí kategorii šmírování a to je pokoukáníčko z mojí pavlače. Pro zábavu a to už víte proč.

Se nám udělalo krásně. Miluju tyhle letní večery. Vychutnávám si na pavlači cigaretu s něčím dobře vychlazeným. Je tma a ticho a tak si tady hovím úplně nahý. Celý dům spí, jen naproti v hotelu svítí lampička a občas se kolem ní mihne stín. Čas na šmírung! Sáhnu po dalekohledu, a oděn pouze do popruhu přibližovadla, popojdu pavlačí ještě o něco blíž. Zaostřím a … zřetelně vidím v okně, kam mám namířeno, staršího pána. Hrkne ve mně. Totiž, čumí do dalekohledu stejně jako já, jen má k tomu ještě noční vidění. Šmírák jeden! Směje se a ukazuje směrem ke mně a já mu odezírám z pusy: „Hele, mámo, tak tos ještě neviděla!“

;)