vzdávám hold sestřičkám

Žena při porodu se bolestí jen lehce přiblíží utrpení, které zakusí muž při zvýšené teplotě. Mám odzkoušeno, že vnímám bolest pouze při nedostatku adrenalinu. Když jde o život, je to bez bolesti. Ovšem při rýmě? To umírám... 

Co jsem živ, chodím do jediného zdravotního střediska, k jedinému praktickému lékaři, respektive k jediné paní doktorce. Ale protože se přes půlku života toulám světem, přeci jen do rodného města nezajedu kvůli každé prkotině, počet návštěv by se za dvacet let dal spočítat na prstech jedné ruky. Tudíž, pokud už se rozhoupu a svou doktorku navštívím, je to pro mě velký svátek. Nebudete mi to věřit, ale voní mi to tam. Už jen jak vlezu do auly prvorepublikové vily bývalého pana továrníka, dýchne na mě závan dětství. A já se usmívám. Uvidím svou oblíbenou zdravotní sestřičku. Na sestřičky totiž trpím od mala.

Moje paní doktorka se mnou mluví jako se synem. Vyšetří, proklepe tělo, změří tlak, pustí žilou a vyhubuje. „Ty na sebe tak prdíš!“ A já se usmívám. Prohlížím si ji, zapomněla zestárnout bo co. A sestřička? Ta věčně usměvavá brunetka s laskavýma očima, s neuvěřitelně dlouhýma nohama, ani po těch letech nepotřebuje připomenout mé jméno a neomylně mě vytáhne z kartotéky. Hlavou mi proběhne vzpomínka, jak jsem se jako kluk probudil s hlavou na jejích prsou poté, kdy jsem zkolaboval po odevzdání celých třech mililitrů krve. Nádhera. „Honzo?“ vytrhne mě ze snění a z pohledu na její hooodně přeplněný dekolt, „už můžete do ordinace.“ No vida, i ve čtyřiceti dokážu zrudnout. A zase se usmívám.

Proti doktorkám nic nemám, ale ty většinou léčí a to většinou docela bolí. Kdežto sestřičky, to je jiná, ty mi nikdy neublížily. „Tak to dáme obkládek na hlavinku, natřeseme polštářek, změříme teplotku, a prášíček zapijeme jů?“ Cítím z nich takovou maminkovskou něhu a lásku a klid. A od určitého věku jsem navíc ztratil imunitu vůči jejich ženskosti. A tu já tuze rád. Možná jsou někde sestřičky semetriky, ale těm jsem se do rukou nedostal.

Do mého života citelně zasáhly čtyři sestřičky. Každá jinak, každá v jinou životní etapu, ale všechny byly, a jsou, úžasné. Jsou krásné, kolikrát bych i simuloval, abych je mohl vidět. Jsou pracovité, kolikrát stihnou několik prací najednou a osobní život k tomu. Jsou chytré, kolikrát zírám na to jejich celoživotní studium. Jsou laskavé, kolikrát bych si zasloužil spíš výprask. Mají sexy hlas a dokáží poradit i po telefonu, když už se nemůžeme setkat. Já prostě sestřičky miluju.

Jedna z těch mých sestřiček mi občas pošle pohled až z Arábie. Opravdu. Ta opačná pracovní migrace je možná zvláštní, ale dost dobře pochopitelná. A mně vám je z toho prachbídně a stydno.

Jestli jsem to dřív neudělal, tak dnes vám, sestřičky moje, z celého srdce děkuji za všechnu pomoc a záchranu. Vzdávám hold nejen vám, ale i všem vašim kolegyním, které našly smysl života v pomoci druhým. Děkuju, děkuju, děkuju!

... Bolí mě hlava a klouby,  mám rýmu, kašel a zvýšenou teplotu. Vypadám děsně a cítím se hrozně. Odmítám vstát z postele. Respetive nemůžu vstát, protože v nejbližších hodinách musím bezpochyby umřít. Ruším esemeskama plánovaný program a trpím v pelechu v ukrutných mukách. Pípne mi mobil a z posledních sil si chci přečíst alespoň requiem. Ale tam, bože můj, obrázek sestřičky s hrozícím prstem. Nevím proč, ale ta náhlá exploze adrenalinu z nadledvinek, mě prudce vymrští z postele. Náhle jsem svěží, cítím se skvěle a bolest je nenávratně pryč.

 Díky sestřičky!  

;)