čtyřicet let legend a mýtů

„Legenda? No to je vymyšlený, nepravdivý příběh, nebo příhoda, že áno,“ odpověděl pan Spejbl Hurvínkovi nad o půlnoci řešeným domácím úkolem. „Tak tohle já nepíšu. Vymyšlený příběhy si strč laskavě za klobouk!“ 

Byl jsem číslo čtyři v třídním seznamu. Zažil jsem čtyři presidenty. Mám čtvrté zaměstnání. Počtvrté žiju ve čtvrtém patře. Čtyřikrát jsem byl u moře. Po čtvrté se nejčastěji probouzím. Moje auto je o čtyřech kolech. Čtyřikrát jsem se zamiloval a ani jednou neoženil. Znamená tohle všechno něco? Ne! Maximálně to, že mě tak dlouho pronásledovala číslovka čtyři s jednou nulou, až je mi najednou čtyřicet.

A je to venku. Je mi čtyřicet let. Nechce se mi tomu věřit, ale říkala to mamka a ta má vždycky pravdu. A taky to mám napsaný v občance, i když nejspíš není moje, ten šibalský mladík na ní rozhodně nevypadá jako já. Toho mládence bych moc rád ještě někdy potkal a dal s ním řeč. Bylo by to poučný pro oba.
Mám rád historii. Historii v souvislostech života, ideálně mého. Střípky minulosti poskládané do mozaiky celku, který dává smysl. Což není úplně tak jednoduchá věc. Čtyřicet let je něco přes čtrnáct a půl tisíce dní. A to je masakr. Jsou lidi, kteří si pamatují kde co. Já si dokážu vybavit v pravdě pramálo. Někdo mi maže z hlavy vzpomínky každý den. Pár hodin denně z každého dne, řekl bych. Mizí mi celé dny, týdny, měsíce i roky. Mně snad v hlavě někdo pořád drží prst na tlačítku delete.
Naštěstí se najdou lidé, kteří zřejmě žijí můj život. Oni vědí, co jsem kdy udělal, co jsem řekl a jak to myslel. Přesně ví, co jsem zač, jak žiju a dokonce vědí i to, jak bych měl žít. Slýchávám o sobě mýty a legendy. Nestačím se divit, zírám. Ty legendy nepřiživím odtajněním. Jen ať si mýty a legendy žijí svůj život. Já mám ten svůj. Nakonec je dobře, že pravdu o mně alespoň někdo zná, když už ji nevím já sám. Když vás pověst předchází, je to úsměvné. Jen bajku jsem na své jméno ještě neslyšel. To se přiznám, tu bych rád. Přeci jen se cítím jako vlkodlak líp. 
Přijde mi, že to není tak dávno, kdy jsem poslouchal Hurvajzovy repliky z kazeťáku do umdlení. Lehával jsem na gauči alá děda Karel, oči zapíchnuté do ručně tkaného gobelínu babičky Pepinky a fandil rebelujícímu Hurvínkovi, který dával čočku Spejblovi, že mi ho bylo až kolikrát líto. On si tehdy popletl význam slov mýtus a legenda. Ale co už, pletu si je i já, protože z legend se stávají mýty a z mýtů legendy.
Nedalo mi to a zeptal jsem se synka, jaký je vlastně je Honza Dlouhý starší. Víte co mi na to řekl? Ani se neptejte. Ta jeho slova pro mě zní jako mýtus, ale pro něj jsem už legenda.

;)