atak po(s)tupné demence

„Bože, do kohos tu duši dal,“ otáčím oči vzhůru a lomím rukama. Učíme se do školy. Já (vševěd všudybud) a můj syn (čtvrtá třída). A trpíme oba. „Ty snad musíš mít fronemofóbii nebo co,“ žasnu nad špatným výsledkem slovní úlohy,

bojujíc  s myšlenkou dosud neobjevené lehké formy demence synka, kterou okamžitě zavrhuju. Po kom by ji asi tak měl? „Tak znova,“ houknu na něj, „a pořádně.“ Po pěti minutách mého přecházení po pokoji výsledek nikde. „Tak co je?,“ netrpělivostí mi už i přeskakuje hlas. „Tatí, co je to ta fronemofobie?“

„To je chorobný strach z používání mozku, z logiky, že se ti jako nechce vůbec myslet.“ To syna zaujalo, dokonce to vypadalo, že začal o tématu přemýšlet a tudíž tahle diagnóza na něj zjevně nesedí. Ne, nechci synovi křivdit. U svých dětí genialitu nejenže hledáme, ale i očekáváme. Proto i já u svého syna jisté prvky geniality spatřuji. Zvláště v jeho oblíbené hře: Vytoč otce svého, tu právě piluje k dokonalosti.

„Ti říkám furt, uč se.“ Co že? On se ušklíbnul? No jo, dělám, že to nevidím. „To já měl na konci čtvrtý třídy samý jedničky, abys věděl.“ Jak pak by to nevěděl, když mu to připomínám každých čtrnáct dní. Co ale neví, že je to taky poslední vysvědčení s kterým se můžu chlubit. Říkat mu to nebudu. A samozřejmě mu neřeknu ani to, že jsem si včera v noci když spal, vytáhl z aktovky sešity a nabifloval si všechno z čeho ho teď zkouším. Polévá mě horko při představě co se budu muset učit znovu za pár let.

„Řepka olejka, co se z ní vyrábí?“

„Řepka?“

„Dyť to máš v názvu, Jantare!“

Jde do tuhého. Víme to oba. Mně nabíhají žíly na čele, synovi se podezřele lesknou oči.

„Takže luštěniny. Povídej.“

( hrobové ticho )

„No, počem prdíš?,“ snažím se mu pomoct logickou nápovědou, po vzoru pana Fulguma, že všechno co potřebuje v životě znát, naučili jsme se už ve školce. A on se snažil, fakt se snažil, od hlavy se mu div né kouřilo. Úplně jsem viděl tu žíznivou dráhu všech světélkujících neuronů v jeho přední části mozkové kůry. Nadechnul se, jeho tvář se změnila v široký úsměv, a hned na to i ta má. Já věděl, že na to přijde.

„Když mě zataháš za prst!“

Tadadadam. Tak to je moc, chechtám se. A mám to. Naučil jsem ho to ve školce, to je pravda. Taky je pravda, že souvislost s luštěninami to nemá pražádnou, ale logiku věci to má. To zase jako jó. A smát se se synem? To je kolikrát to nejlogičtější počínání na celém tom dýchání na světě.

A taky holt nemůžu chtít zázraky. Tak alespoň, že synátor ví, že Zlatá bula sicilská nemá s italským hokejem nic společného, že lichokopytník se sudokopytníkem se neliší počtem nohou, že když se řekne když, tak většinou následuje tak. A víte co? Hlavně, že si uvědomuje, jak říkal pan Werich, že strom roste o sto let déle, než trvá jeho kácení. A to mi, u toho mého Jantárka, (zatím) bohatě stačí. Je tu totiž jakás takás naděje, že mě za pár let nebude podezírat z fronemofobie, nebo, nedej bože, z demence, pro změnu on.

A nemusí to trvat pár let. Už ani dnes si jistý za sebe toliko nejsem. Možná se jedná o postupný atak demence, nevím. Nedávno jsem se totiž v městském bazénu na sebe díval do zrcadla a bratru dobrých dvacet vteřin mi trvalo, než mi došlo, že to, do čeho právě čůrám, mušle rozhodně není…

;)