Jan Dlouhý
dlouhy.jan@email.cz
- Počet článků 101
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 3178x
Seznam rubrik
Jan Dlouhý
nedomalovaný obraz
Starodávné hodiny odbily pátou odpolední. Zavřela knihu, přešla k oknu a poodhrnutou záclonou se dívala na horizont. Ve stejný čas, den co den. Výhled z druhého patra prvorepublikové vily zbožňovala hned, jak se do ní před půl stoletím nastěhovala. Tady z toho okna se tolik krásných let dívala směrem na Prahu, až se i tahle víska stala její součástí. Milovala tu alej co se táhla z údolíčka k horizontu, milovala ji pro svou barvu hlavně teď na podzim, pro ten vítr ve větvích jako by na ni mávaly na pozdrav. A milovala ji proto, že se po ní vždy v tuto dobu vracel její muž...
Jan Dlouhý
něco víc než kamarádka
Lehl si se synem do postele, vzal do ruky knížku z půle minulého století a nechal synka vybrat pohádku, kterou budou číst. Že opět vyhrál Čertův švagr ho nepřekvapilo, poslední dobou maluje jen rohatý čertiska s Luciferem v čele. Syn se zavrtal ještě víc do pelechu a on začal číst a přitom myslel na dnešní schůzku, která ho ještě čeká. Po pěti stránkách jeho syn usnul, ale on celou pohádku dočetl. Pro jistotu, aby se neprobudil. Ještě ho pohladil po tváři a vyklouzl z postele.
Jan Dlouhý
godzilla se lvíčkem na prsou
Podle názvu článku by ve vás mohlo uzrát zdání, že tento blog je čistě o Tomiovi. Vtipálka by mohlo napadnout, že je o Petře z Fulneku. Ne, ne. Ale i o nich to tak trochu je, pokud si mezi řádky všimnete, že je to o skryté dřině, odříkání, hrdosti, touze, fandění, vítězstvích a prohrách, o splněných snech. A také je to o té copaté blondýnce na fotografii.
Jan Dlouhý
ohnout rohy, nastřihnout a přeložit
Seděl na koberci a svými nešikovnými prsty balil vánoční dárek. Za ty roky už pár triků na hezké zabalení pochytil. Uvnitř cítil uspokojení nad tím, že většinu dárků má posbíraný už v listopadu. Vlastně je to poprvé, vždy to honil na poslední chvíli a do papíru ukládal až na Štědrý den. Stárne a usmál se tomu. Přeměřil dárek na papír a začal stříhat. Knížky balí rád, mají ideální tvar, jde to rychle. Naposledy se podíval na název. Je o pokru a pro jeho synovce, už to nejsou kaštanová zvířátka, už jsou to dospělí kluci. Znovu se usmál. Není to tak dávno, co kupoval puzzle s dětskými motivy. A takhle rychle mu vyroste i jeho syn? Děsí se toho... Ohnout rohy, nastřihnout a přeložit. Tohle se naučil tenkrát. Už je to dávno. Ale s každým prvním dárkem k vánocům si na to vzpomene a znovu prožije ten příběh...
Jan Dlouhý
fouknout do Pampelišky
Přemýšlel jsem nad nesmrtelností chrousta, automatické pohyby, při kterých nemusím mluvit, možná osmá noční. Nesnáším ten čas, kdy do práce i z práce chodím za tmy. Nevnímám, strojově konám. Bylo něco po půlnoci a rotačka byla po přetrhu papíru. V tiskárně přiměřené ticho. Přes soustavu chladících válců si papír podáváme beze slova, krokový posun mašiny uspává. Zrovna jsem byl myšlenkama někde mezi mulatkama v zakouřeném baru, když mě v realitě cosi upozornilo, že je něco špatně. Asi bych tu ruku neměl mít tam kde teď je. Nevidím tam. Vzpomněl jsem si, že mi kluci říkali o opravě žehlícího válce, evidentně mechanici nevrátili ochranou lištu, která ruku nepustí dál. Ještě jsem zkusil prsty vysunout zpět. Pozdě, už mě to chytlo. Levá ruka je chycená a pravou na stopku nedosáhnu. STOP! Zařval jsem na celou halu s pohledem šílence. V duchu jsem děkoval, že jsem dostal k ruce kluka vyjukanýho s přiměřeným respektem. Oplatil mi stejným pohledem a okamžitě bouchl do stopky. Právě včas. Stačilo malé zaváhání a hydraulika by mi rozdrtila zápěstí...
Jan Dlouhý
krása Madisonských mostů
Objímáte Ji, držíte Ji v náruči. Máte zavřené oči a vnímáte Ji. Lásku. Vnímáte tu nádhernou bytost, vonící jako všechna roční období. Její neposedné vlasy vás šimrají po tváři, a vy si vybavujete, jak rádi jste si s nimi hráli. Slyšíte Její hlas a smích, co vám zní jako nejúžasnější symfonie. Cítíte Její dlaně na bocích a přesně víte, který prst se vaší tváře dotkl vždy jako první. Líbáte Ji, nikdy jste se nenabažili Její rtů, s chutí, kterou vám žádná ani Michelinská restaurace nenabídne. A pak se díváte do Jejich očí, do těch úžasných, jedinečných očí plných života a citu. Milujete Ji. Krev vám tepe ve spáncích i slabinách. A vy víte, že musíte odejít. Nemůžete, a především nesmíte, si Ji přivlastnit, přestože se vám sama vydává napospas. Hlavou vám běží celý váš společný příběh, kdy jste Ji potkali, a kdy jste Ji začali milovat proto kdo je, proto jaká je. A právě protože Ji milujete, odejdete...
